a
Lorem ipsum dolor sit amet, consecte adipi. Suspendisse ultrices hendrerit a vitae vel a sodales. Ac lectus vel risus suscipit sit amet hendrerit a venenatis.
12, Some Streeet, 12550 New York, USA
(+44) 871.075.0336
silverscreen@edge-themes.com
Links
Follow Us
 

Knihy jsou jako moje děti, filmy jako vnuci

Jeden z nejplodnějších a nejčtenějších současných autorů fantastické literatury Sergej Lukjaněnko (série Hlídky, Spektrum, Genom a další) se v Praze setkal se čtenáři svých knih a v rámci festivalu Nový ruský film představil snímek Nanečisto, natočený podle stejnojmenné předlohy.

Jeho knihy pravidelně vycházejí v České republice a těší se velkému zájmu. Vypovídá o tom například skutečnost, že za jedno jediné ráno poskytl rozhovor hned čtyřem českým médiím včetně ČT a ČRo, že někteří zájemci o autogram autora si vystáli i dvouhodinovou frontu na podpis knihy a během besedy ani nevyšel čas na všechny otázky čtenářů a diváků.

Redakce Pražského telegrafu požádala Sergeje Lukjaněnka o odpovědi na zbývající otázky čtenářů a využila této příležitosti, aby mu položila své vlastní.

V jednom z rozhovorů jste prohlásil, že zdrojem všech nápadů ve sci-fi a fantasy je život sám. Je tomu tak i u Vás? Z čeho čerpáte inspiraci pro své sci-fi a fantasy?

Ve skutečnosti sci-fi a fantasy jsou hlavně způsobem, jak více názorně a symbolicky, více barvitě vyprávět a líčit to, co je v nás, co nás nějakým způsobem zasahuje. Těžko říct, odkud se ty nápady vlastně berou. U mě je tento proces v základě velmi jednoduchý: rozjímám nad něčím, co mě zajímá nebo trápí, a pak se na to zkouším dívat optikou sci-fi nebo fantasy. Kupříkladu se dívám na nějaký trend ve společnosti a zkouším to extrapolovat do budoucnosti: co přijde dále? Nebo zaměřuju svou pozornost na něco, co se děje dnes, a představuji si to s nějakou fantastickou dekorací.

Například celá série „Hlídky“ jsou v podstatě špionskou detektivkou o boji dvou výzvědných služeb, ale s fantastickou kulisou.

Kdy a jak se poprvé projevil Váš tvůrčí potenciál?

Začal jsem psát v 18 letech, už je to fakt celá věčnost: 32 let zpátky. Vždycky jsem měl v oblibě fantastickou literaturu, ale nikdy jsem nepomýšlel na to, že bych sám psal. Začalo to docela roztomilým způsobem: studoval jsem medicínu a nějak byla jednu dobu nuda. Tehdy ještě nebyl internet, nebyl tu milion televizních pořadů a knihy byly také nedostatkovým zbožím. Rozhodl jsem se napsat něco, co bych si sám chtěl přečíst, vzal jsem sešit a začal. Doteď si dobře vybavuju ten okamžik, ten byt, ve kterém jsem tehdy bydlel…Napsal jsem za jeden večer dvě nebo tři povídky a zjistil, že psát je stejně super věc, jako číst, celý ten proces mě hrozně nadchnul. Dalšího dne jsem je nechal přečíst svého spolužáka, ale styděl jsem se přiznat, že jsou právě napsané, tak jsem mu řekl něco jako: „Hele, to je ještě ze školních dob, hrál jsem si….“. Jemu se to líbilo, řekl „Hustý! Fakt hustý!“, pak mě poprosil o další povídky a později je, aniž bych o tom věděl, odnesl do redakce jednoho časopisu pro mládež v Kazachstánu, který zrovna začal vycházet.

Je pěkné, že letos jsem se shodou okolností setkal s člověkem, který tehdy byl šéfredaktorem toho časopisu. Řekl mi, že si na tu příhodu dobře pamatuje: „Přečetli jsme si Vaše povídky, líbily se nám, ale jsme vůbec nevěřili, že je to od Vás – všechno bylo napsané nějak moc hladce, určitě to odněkud opsal….“. Pozvali si mě tehdy na setkání, seznámili jsme se a přesvědčili se, že je to vše skutečně psané mojí rukou.

Měl jsem ohledně vydávání velké štěstí: posílal jsem své povídky všude možně a vždycky je hned uveřejnili. Neměl jsem období několikaletého obcházení nakladatelství, jak se někdy stává.

Pomáhá Vám nějak při tvorbě Vaše vzdělání v psychiatrii?

Přímo moc ne. Psychiatrie je věda, přesná a strukturovaná, zbraní psychiatra je soubor vědomostí a zákonitostí, není tam příliš místa pro fantazii. Bohatou fantazii v tomto oboru mají akorát pacienti J Jiná věc je ta, že jakákoliv vysoká škola trénuje myšlení a schopnost zpracovávat vědomosti, v tomto ohledu to skutečně pomáhá. Jiný přínos je ten, že dodnes v různých médiích čtu spoustu skvělých příběhů o sobě – jak Lukjaněnko zaznamenal bláboly svých pacientů a udělal z nich knihu.

Mají knihy stále své místo v dnešní společnosti, kde stále větší roli hraje internet a stále více lidí čte hlavně z obrazovky?

To nejdůležitější z knihy je její obsah, ten je textový, způsob jeho prezentace – na papíře, obrazovce, elektronické čtečce – na tom nic nemění. Já osobně mám radši tištěné knihy, ale mám i několik elektronických čteček pro cestování. Víc než 20 knih jsem třeba přečetl jen z telefonu. Jiná věc je ta, že elektronická kniha činí jméno autora v podstatě neviditelným: často si sám všimnu, že i když si přečtu skvělou knihu na telefonu, nemůžu si vzpomenout na jméno autora, protože telefon nemá obálku, kterou bych pořád měl před sebou! Zůstává jen text samotný, a to je obrovské mínus: dejme tomu, že se Vám líbí nějaký autor a vy nevíte, kde ho hledat! Pro mě je tohle hlavní problém elektronických knih.

Dneska je k dispozici hodně zdrojů informací. Kdybych teď byl tím 18-letým mlaďochem, asi bych nikdy nic nenapsal: začalo to pro mě tak, že jsem chtěl přečíst zajímavou sci-fi story, žádná nebyla, tak jsem ji napsal. Dnes zapněte televizi a máte na ní 200 různých programů, z toho 10 jsou výhradně sci-fi či fantasy. Internet je tak obrovský oceán, že v něm se snadno utopíte, přičemž díky elektronickému pirátství všechna ta zábava nestojí skoro žádné peníze. Lidé dnes vnímají přístup k zábavě jako něco samozřejmého, něco, co je vždy po ruce: připravuje je to o touhu tvořit vlastní díla.

Myslím, že obecně se lidé dělí na dvě skupiny: ti, co čtou knihy, a ti, co se dívají na televizi. Možná to zní velmi drsně, ale ta první skupina tu bude vždycky a vždycky bude stát výš, než ta druhá, a ovládat ji.

Básník Josif Brodskij říkal, že pohled na čistý list papíru v něm vždy vzbuzuje strach… Jakým způsobem se ladíte na psaní? Máte nějaký svůj rituál?

Věřím, že básníci to tak mají, protože poezie je jinou dimenzí literatury, když píšete báseň, je to pokaždé jako kdybyste se poprvé dotkli pera. Pokud budete stejně přistupovat k próze, nejspíš nenapíšete nikdy nic. Vždycky přijde nějaký podnět, impuls: tenhle příběh je zajímavý, rád bych jej napsal. Je to jako být objevitelem, námořníkem: plujete na lodi a nevíte, co Vás čeká. Berete do rukou list papíru a možná objevíte vlastní ostrov či dokonce celý kontinent s různými divnými zvířaty, všelijakými zázraky a novinkami, a objevíte jej nejen pro sebe.

Když píšete, je důležité nebát se čistého listu papíru: je to pozvánka na loď, na objevitelskou výpravu.

Jaké knihy preferujete Vy sám, co čtete teď?

Už to bude asi mojí profesionální deformací, ale teď čtu hlavně fantastickou literaturu. Jako dítě jsem četl hodně a už ve dvanácti letech jsem měl přečtený celý fond světové klasiky. Rodiče měli doma takzvanou „celosvětku“ – 200 svazků pokladů světové literatury, včetně sci-fi a fantasy, například Herberta Wellse.

Četl jsem všechno, jeden svazek za druhým, ani jsem se nedíval na jména: Hugo – super, George Sand – skvěle, přečtu si ji, Dekameron byl taky zajímavý…Narazil jsem i na pár svazků sovětské proletářské a vlastenecké poezie, kupodivu tam byla spousta krásných veršů.

Třeba od Huga jsem si přečetl úplně všechno, počínaje Chrámem Matky Boží v Paříži a Bídníky až po hry jako je Král se baví, které si teď vůbec málokdo pamatuje, dokonce i ve Francii.

Jaká literatura se Vám celkově líbí víc, domácí, ruská, či zahraniční?

Budu tady velmi nepatriotický a řeknu, že se mi mnohem víc líbí zahraniční literatura. Ruská klasika je plná toho, čemu jinde ve světě všichni s chytrým výrazem a pomlaskáváním jazykem říkají „tajemná ruská duše“, což přeloženo do lidské řeči znamená „všechno je špatně“. Typický obrázek: zasněžený višňový sad, všechno listí už je pryč. Sedí v něm smutné ženy. Najednou do něj vejde smutný muž. Jedna ze smutných žen se ho ptá: „Co tu děláte, Pavle Petroviči?“ „A co tu děláte Vy, Zinaido Jakovlevno?“ „Smutním tady!“ „I já tu smutním!“. Zazní výstřel z pušky. „Už nesmutní, Zinaido Jakovlevno!“.

To není citát, vymýšlím si všechno za chodu, ale takové obrazy jsou velmi typické pro ruské klasiky. Dokonce bych řekl, že oslavovaní ruští klasikové, jinak skvělí to a úžasní spisovatelé, nesou určitý podíl viny na utváření ruské národní mentality a povahy, která, jako všechny, má své klady i zápory. Ta depresivní složka, kterou jsem zmínil, ve stylu: „Ano, všichni zemřeme, Pavle Pavloviči, ach, ano, zemřeme!“, je podle mě to negativum, které překáží jak ruským lidem, tak celé naší zemi. Chtělo by to něco živějšího, optimističtějšího: „Všichni zemřeme, Pavle Pavloviči? Ano, zemřeme, yes!“.

Z toho důvodu jsou mně osobně bližší zahraniční autoři. Ruskou klasiku už nečtu, protože jsem ji přečetl úplně celou, ale občas se mi dostane do rukou knížka nějakého hrozně intelektuálního a nudného autora a přečtu si ji, dneska je to skoro hrdinský čin….

Jak vnímáte filmová ztvárnění svých děl?

Víte, knihy jsou jak děti – máte je rád všechny, i když třeba jedno ráčkuje, druhé neumí pořádně počítat, ale jsou to Vaše děti! Filmy jsou jako vnuci, ty také máte rád jako vlastní děti, někdy dokonce víc jak děti. Avšak film podle knihy je výsledek spojení tvého dítěte a režiséra, díváte se na něj a říkáte si: páni, to je tak roztomilej chlapeček, ale teda, ta výchova…Výhodou je, že za to jako dědeček sám nemůžete, může za to špatná výchova ze strany režiséra, vždycky to můžete svést na něj.

Je o Vás známo, že rád vaříte. Neměl jste nějaký nápad typu napsat sbírku sci-fi receptů?

Měl jsem a stále mám, vydavatelé mě s tím pořád oslovují. Opravdu rád vařím, dokážu uvařit prakticky cokoliv, když mám po ruce přístup k internetu.

Moc rád vařím se skopovým masem, s různými omáčkami, a vůbec, podle mě dobře udělat maso je jednou ze základních dovedností každého muže. Dokážu uvařit jakoukoliv polévku, boršč, umím dělat palačinky. Masopustové palačinky vždycky dělám já.

Z více exotických pokrmů mám v oblibě tom yum (kyselá a pálivá thajská polévka, pozn. red.), thajskou a vůbec pálivou polévku. Měli jsme takovou příhodu s experimentální přípravou tom yum, vařil jsem ho a neměl jsem po ruce žádný vývar. Bylo to v Itálii a měli jsme po ruce spoustu vína. Vzal jsem jednu láhev a nalil místo vývaru víno. Byl z toho úplně skvělý tom yum! Thajec by z toho asi omdlel, ale nám to fakt chutnalo.

Jak to vlastně funguje ve sci-fi a fantasy co se týče rovnováhy stylu a nápadu? Záleží na stylu, když máte skvělý nápad?

To je zajímavá otázka, neboť v ní jsou zahrnuty hned dva hlavní trendy moderní fantastické literatury To hlavní ve sci-fi a fantasy je samozřejmě příběh. Existuje spousta děl, která jsou ze stylistického hlediska značně odbytá. Třeba Američané úplně zbožňují knihu Ralph 124С 41+ Huga Gernsbacka, po němž je pojmenována ta nejvýznačnější cena v oblasti sci-fi literatury.

Ta kniha je napsána tak špatně, že je snazší se zastřelit, než ji přečíst celou, ten jazyk je kostrbatý, suchý, příběh je sbírkou trapných klišé, jedno za druhým. Ale byla napsána ve 30. letech a bylo tam úplně všechno, co dnes je ve sci-fi běžné – vesmírné lety, paprsky smrti a spousta dalších nápadů. To je dobrý příklad díla, kde dobrá myšlenka zvítězila nad uměleckou hodnotou.

V dobrém díle tyto dva prvky nacházejí rovnováhu mezi dvěma extrémy. Jeden je sledovat dobrý nápad bez sebemenšího zájmu o styl a jakousi spisovatelskou hygienu, druhý – kdy nápad vůbec není podstatný, padá za oběť jazyku a stylu. Pak máte krásně napsanou knihu úplně o ničem.

Mohl bych tu jmenovat i další zástupce obou těchto extrémů, ale nechci se nikoho příliš dotknout. Obecně dobrá sci-fi kniha musí mít jak dobrou ideu, tak být stylisticky vyvážená.

Je podle Vás pravda, že sci-fi a fantasy se dnes dostává do popředí zájmu, protože se naše společnost ve všech ohledech hodně rychle mění?

Neřekl bych, že se dostává vyloženě do nějakého popředí, ale stává se součástí seriózní, „dospělé“ literatury. Ve světě dnes vyrůstají celé generace, první z nich vyrostla v Americe, které zamlada četly hodně sci-fi a fantasy a nestydí se za to, neříkají: „Jo, když jsem byl ještě děcko, tak jsem si v tom četl, ale pak jsem toho samozřejmě nechal“, pořád ty knihy mají rádi.

V Americe v 50., 60. a 70. letech vyrostla celá generace lidí, kteří už odmalička četli Heinleina, Bradleyho, Asimova, snili o robotech, počítačích, letech do vesmíru. Američané by nikdy nedokázali vyrazit na Měsíc, nebýt všech těchto knih, ve kterých se lidé dostali i mnohem dál, než jen na Mars. Bez nich bychom neměli Apple ani Windows, bez těchto knih, v nichž lidé komunikují s roboty a počítači.

Sci-fi je v tomto ohledu určitým hybatelem pokroku: někdo čte o tom, jak žijí lidé na Marsu, nějak se to v něm usadí, začíná něco v životě dělat a pak s úžasem zjistí, že to, co dělá, takový okamžik přibližuje i ve skutečnosti. Sci-fi a fantasy by se nemělo halit studem či strachem, je to stejně kvalitní literatura jako cokoliv dalšího, opouští teď svoje ghetto, kam ji poslali coby knihy pro děti a nerdy. Dneska už se tomu nevyhnete, třeba v televizi máte Walking Dead, Hru o trůny…

Vaši čtenáři se Vás ptají: nezdá se Vám, že závěr filmů Noční a Denní Hlídka je až moc sladký a pozitivní?

Já tam toho moc pozitivního nevidím. Ta postava si nechala vymazat část své paměti, osobnosti, a začala žít celé období nanovo – co je na tom tak veselýho? Já bych se moc neradoval…

Aspoň neumřeli všichni, jako v té ruské klasice…

Umřela jejich osobnost. Kdyby mně třeba nabídli možnost, že se stanu zase dvacetiletým mlaďochem, hned bych se ptal – a necháte mi paměť? Pokud ne, jděte s tím do p%%ele, bez svých zkušeností do toho nejdu. Bez toho, co si pamatujete, je to jen další způsob sebevraždy.

Je Vám líto některé postavy, která ve Vašich knihách umírá?

No, jsem velmi hodný a dobrotivý člověk a nerad zabíjím postavy, když se mi líbí, tak se je snažím zachránit, jak to jen jde. Třeba v Denní Hlídce zemře Tygřík, bylo mi jí moc líto. Měl jsem ji vyhlídnutou jako potenciálně důležitou postavu, ale můj spoluautor trval na tom, že vzhledem k její povaze musí zemřít. Mně se dokonce stává, že chci nějakou postavu obětovat, pak se mi jí zželí a hledám všechny možné cesty, jak ji zachránit.

Zažil jsem velké překvapení, když jsem napsal knihu Trix Solier – Čarodějův učeň. Je jasné, že byla určena hlavně pro děti, to znamená, že tam nebyl třeba žádný sex kromě takových jemných lechtivých náznaků, které dítě nepochopí, a kdo je pochopí, už není dítě. A nebyla tam žádná mučení či krutost, i když není jednoduché psát o středověké době bez krve. Zůstal jsem u takové pohádkové krvavosti: teď vás tu uvaří v oleji a předhodí drakům! To nikoho ve skutečnosti nevyděsí, ani dítě.

Když jsem tu knihu dopsal, měl jsem šok, když mi docvaklo, že v celém ději není ani jedna smrt! Znovu jsem si ji prolistoval a fakt to tak bylo: kromě smrtí mimo děj typu nějakých hrdinů z dávných časů v ní fakt nezemřel nikdo! Řekl jsem si tenkrát: „Hm, tak jsem napsal pohádku pro děti“. Mimochodem ne každý si toho všimne, když tuhle příhodu někde vyprávím, čtenáři mi pozprvu nevěří, zkouší si tu knížku vybavit a pak říkají: „No jo, von má pravdu, neumřel tam nikdo…“.

Zabít nějakou postavu je vždycky těžké, i když je to záporák, protože když píšete, jste pořád v jejich kůži, díváte se na svět jejich očima a nakonec je přijímáte za své.

Jakým způsobem tvoříte postavy ve svých knihách? Představujete si je nějak předem, připravujete si jejich životní příběh?

Ne, žiju uvnitř nich. Psát můžete od první a třetí osoby. Když píšete od třetí osoby, tak vlastně jen líčíte, co se děje: „Ivan vyšel z domu a podíval se napravo. Napravo stála Anna. Podíval se nalevo, nalevo stál Petr“. Já pak vystupuju hlavně jako pozorovatel s tím rozdílem, že vím víc, než moje postavy, takže můžu třeba říct: „Ivan nedorazil na roh budovy a bylo to pro něj velké štěstí, protože za tím rohem stál obrovský hladový tyranosaurus“.

Zapomněl jste na pušku…

Ano, promiňte: „…a pušku nechal doma viset na zdi“. Coby autor tak mám mnohem větší svobodu: mohu líčit, co se děje v jiných místech, s jinými postavami, můžu si dovolit nějakou lyrickou vsuvku či dokonce oslovit čtenáře přímo: „Avšak ty, můj milý čtenáři, určitě chápeš, že i když Petr jinak byl docela hloupý člověk, štěstěna vždy stála při něm, a na rozdíl od Ivana si nenechal pušku doma a měl ji po ruce ve chvíli, kdy přímo před něj na ulici vyskočil obrovský tyranosaurus“.

Úplně něco jiného je psát od první osoby. Ve skutečnosti je to mnohem jednodušší, čtenář se vžije do kůže postavy a začne jí víc věřit. Ale máte zase jiná omezení, nemůžete říct všechno, co víte. To má ovšem také svoje kouzlo. Vždycky říkám mladým autorům – pokud Vaše postava z nějakého důvodu nedojde až na roh ulice a Vy víte, co by ji tam jinak čekalo, nemusíte to psát, ale jako autor byste to měli vědět.

Třeba je tam nějaký kriminálník a krásná dívka žadonící o pomoc, to je jedno, ale musíte si neustále představovat a mít v hlavě vše, co se v knize nestalo. Když se toho autor drží a myslí i na ty neuskutečněné dějové linky, čtenář to hned vycítí. Nevím, jak to funguje, je to skoro jako kouzlo nebo magie. Když hrajete šachy, potřebujete promýšlet hru na několik tahů dopředu. Když píšete, je to podobné, potřebujete si promyslet, jaké tahy jste mohli udělat, i když nakonec byl zvolen jen jeden z nich.

Je to skutečně náročná dovednost a ne všichni autoři to dokážou. U někoho to vidíte úplně jasně, když čtete knihu: hrdina se rozhodne nepodívat se do nějaké budovy a autor ani sám neví, co by tam mělo být, a někdy je tomu naopak: sakra, kdyby se tam podíval, všechno by bylo jinak! Takový pocit je právě to, co dělá z knihy celý nový svět.

Píšu jak v první, tak ve třetí osobě, a vždycky se snažím představit si, co by se stalo, kdyby se některá z postav byla zachovala nějak jinak. Kdyby kupříkladu Anton Goroděckij na začátku celého příběhu nezachránil dítě před upírem, ale nechal se unést upířím voláním a kousl jej, byl by z toho úplně jiný příběh, možná stejně zajímavý. Snažím se vždycky tyto alternativní linie udržet v paměti.

Co se týče životních příběhů mých postav, nepromýšlím si je dopředu, skládají se samy během psaní. Pokaždé si představím sám sebe v jeho kůži – jsem to já, ale jiný já. Jsem jako herec, ptám se sám sebe: kdybych byl čarodějem, který žije mezi obyčejnými lidmi a musí to tajit, nebo „potápěčem“, „diverem“, který se dokáže ponořit do jiných světů a jeho povinností je uchovat to v tajnosti, co by se stalo? Měl bych třeba rodinu? Tak tady asi jo, a tady zase ne…Co bych dělal? Chtěl bych žít ve městě, třeba v Moskvě, nebo na venkově, nebo v zahraničí? Byl bych hodný nebo zlý? Tady bych asi moc hodnej nebyl, protože svět okolo je příliš zlej…A tady jsem hodný, ale úzkostlivě to tajím, aby se mě všichni báli…

Jakým způsobem se loučíte s hrdiny svých knih, když je dokončíte?

Je to pokaždé jinak. Někdy je to velmi náročný proces, stává se, že psaní knihy a její postavy tě hrozně vyčerpají a loučíš se s nimi tak trochu s úlevou. Ty postavy s tebou taky, podáte si ruce a přejete si šťastnou cestu. Dokonce se jim někdy vnitřně omluvím za všechno, co jsem s nimi prováděl, a jdeme si každý svou cestou.

Často se mě ptají: „Bude nějaké pokračování Spektra nebo Podzimních návštěv?“. Odpovídám: „Ne, už jsem se se svými hrdiny rozloučil a zaslouží si svůj klid“.

Občas se však věci vyvinou úplně jinak: s těmi hrdiny se sžijete, pak rozloučíte, a najednou přijde nové setkání, znovu se vidíte a říkáte si: „Sakra, už zase ten Anton Goroděckij!“. Nějaké postavy se mi podařilo vytvořit téměř okamžitě. Jednou jsem se chystal na setkání se čtenáři v Moskvě a měl jsem tam předčítat něco ze svých knih. Přišlo mi, že je nuda číst něco, co už všichni znají, sedl jsem si a napsal docela velký kousek nového příběhu o Antonu Goroděckém. Bude to sedmá kniha o Hlídkách, teď už doopravdy poslední.

Vím, proč bude poslední, ale Vám to nepovím, protože bych zabil celou sérii. V nové knize je z něj obyčejný člověk, který pracuje pro Hlídku. Zdálo se mi to jako zajímavý nápad: všechno ví, všechno si pamatuje, ale nedokáže jen tak skončit a snaží se nějak žít. Za jeden den jsem napsal asi 5 procent této knihy.

Slyšel jsem o Vás, že nemáte v oblibě různé společenské akce a preferujete domácí pohodu. Jaký na Vás teď udělala dojem Praha? Užil jste si tady domácí pohody, nebo to bylo spíše společenské?

V Praze bylo všeho tak akorát. Ve skutečnosti to není úplně přesné, že nemám v oblibě společenské akce – nemám v oblibě společenské akce v Rusku, protože to je fakt jarmark marnosti, nebo spíše výstava ubohosti. Čím je někdo větší hvězda, tím mi je jí většinou víc líto.

Když třeba vidíte slečnu, která se proslavila nějakým blogem nebo písničkou, nazpívanou přes tři syntezátory, a sledujete, jak se předvádí s tou svojí superslávou, je Vám pak líto toho mladého života, který přichází nazmar…jen jestli by nebylo společensky prospěšnější ji rozebrat na dárcovství orgánů…Promiňte, to je takový černý žert!

Ve skutečnosti mám moc rád různá společenská setkání, akce, ale v Rusku jsou vždycky hrozné: sejdou se tam lidi, kteří se jenom chtějí ukázat v záři reflektorů, aby nevypadli z kola. Je to zbytečná ztráta času, marnost nad marnost – kdyby místo toho šli třeba plavat na ponorce, pečovat o nemocné, vychovávali děti…

Text: Evžen Bidnenko, Alexei Chevko
Pražskij Telegraf

No Comments

Leave a Comment